Svět se změnil a jsme to my Evropané, kdo nestíháme…
Z pohledu našeho pohodlného života ve střední Evropě nás vlastně nic netlačí a všechno se může zdát téměř dokonalé. A z jednoho konkrétního úhlu pohledu opravdu je – z pohledu pohodlí. Jenže pohodlí často znamená stagnaci.
Ve chvíli, kdy člověk přijede do Číny a vidí tamní tempo technologického vývoje na vlastní oči, dojde mu, že nám svět v mnoha směrech utekl. Typickým příkladem je elektromobilita.
V Evropě stále vedeme nekonečné debaty o tom, jestli elektromobily ano nebo ne. Proč vlastně? V Šanghaji žije 28 milionů lidí a drtivá většina aut je tam už elektrická. Ve městě není smrad, není tam hluk motorů, doprava působí úplně jinak.
A jak vyřešili infrastrukturu nabíjení?
No prostě ji vyřešili. Udělalo se rozhodnutí, že elektrická auta jsou současnost, a začalo se podle toho jednat. Vybudovala se infrastruktura, výrobci dostali jasný směr a celý ekosystém se přizpůsobil.
Funguje to.
Bez hluku. Bez smradu.
Automobilky přesně vědí, co mají vyrábět.
Spotřebitel ví, co si má koupit.
Celé prostředí je čitelné a předvídatelné.
Vývojové týmy se tak nepředhánějí v tom, kdo déle udrží starý svět při životě, ale v tom, kdo vyrobí lepší elektrické auto.
A teď si položme otázku: Jak tomu chceme konkurovat v Evropě, když je tu pořád silná skupina lidí, která odmítá jakoukoli změnu? Do čeho mají naše automobilky investovat? Do všeho? Včetně udržování stagnace?
Ať se nám to líbí nebo ne, tenhle technologický závod jsme si v Evropě prohráli sami. Ne kvůli nedostatku talentu, ale kvůli neochotě přijímat změny.
Kde se bere ta naše neochota přijímat změny?
Naše neochota přijímat změny často pramení z toho, že se máme příliš dobře na to, abychom cítili skutečný tlak něco zásadního měnit. Evropská společnost je dlouhodobě stabilní, bezpečná a komfortní. A právě komfort vytváří iluzi, že současný stav bude fungovat věčně. Když systém relativně funguje, lidé přirozeně nechtějí riskovat nejistotu spojenou se změnou. Jenže svět kolem nás mezitím zrychluje. A bohužel pro nás, nové technologie nečekají na ty, kteří ještě vedou debatu o tom, jestli vůbec chtějí něco nového.
Další problém je naše kulturní nastavení. V Evropě máme tendenci hledat důvody, proč něco nepůjde, místo abychom hledali způsoby, jak to udělat. Každá změna se okamžitě stává předmětem nekonečných diskusí, regulací, obav a odporu různých zájmových skupin. Jenže technologický svět funguje úplně jinak – tento svět odměňuje rychlost, odvahu a schopnost dělat změny. Zatímco my spekulujeme, jiní už to používají.
A možná je za tím ještě něco hlubšího – strach ze ztráty jistot. Každá velká změna totiž vytváří vítěze i poražené. Elektromobilita, automatizace nebo umělá inteligence mění celé obory a lidé podvědomě cítí, že starý svět mizí. Proto se část společnosti snaží změny zastavit nebo alespoň zpomalit. Jenže historie ukazuje, že technologické změny nikdy nezastaví ti, kteří proti nim protestují. Jen rozhodnou o tom, kdo bude technologie vyvíjet, a kdo je bude jen draze kupovat od ostatních.
